Kde se používá zářivka starého typu

My lidé potřebujeme po západu Slunce umělé osvětlení. Naše oči zkrátka nedokážou plně fungovat za zhoršených světelných podmínek. Je to cena, kterou platíme za to, že vidíme barvy tak, jak je vidíme, a že máme prostorové vidění.

 

Dříve byl zdrojem tohoto osvětlení oheň. Ten byl později nahrazen žárovkou, která se v prakticky nezměněné podobě používá dodnes. Avšak vývoj se nezastavil a jeho výsledkem byla zářivka. O co se jedná?

 

zarivka2

 

Ve své podstatě je to trubice, naplněná plynem či směsí plynů. Ta po zahřátí na patřičnou teplotu pomocí elektrických výbojů začne žhnout a vydávat světlo. To není tak ostré jako to, které vydává žárovka. To bývalo kompenzováno větší světelnou plochou.

 

Je samozřejmé, že tento starý typ měl své nevýhody. Tou první byl delší čas, který byl potřeba k zahřátí plynu na patřičnou teplotu. U běžného typu trvalo až deset minut, než dosáhl svého plného jasu. Je tedy jasné, že pro domácí použití byl nevhodný.

 

Postupně však byla objevena nová plynná směs, která vydávala jasnější světlo. To znamenalo, že bylo možné zářivku udělat menší, čímž se výrazně zkrátil čas potřebný k jejímu rozsvícení. Tento nový typ je již vhodný pro běžné užití a pomalu, ale jistě vytlačuje klasické žárovky.

 

zarivka3

 

Avšak ač se to může zdát zvláštní, stále se najdou místa, kde se ten starý typ používá a kde má svůj účel. Asi nejběžnější jsou v nemocnicích, a to z dobrého důvodu.

 

Předně je zde fakt, že na rozdíl od lustru nejsou nijak vysoké. To znamená, že je možné pod nimi provézt i velké zařízení. Dále je tu fakt, že světlo není tak ostré. Pacient, který je převážen po chodbě na posteli, tak není periodicky oslepován, což by mu rozhodně nepřidávalo.

 

Jak je vidět, i tento typ zářivky má stále své místo a svůj důvod existovat. A dokud se nevymyslí lepší světelný zdroj, zdá se, že to tak i zůstane.